Věřím nebo nevěřím.

Takový postoj, jaký k dané situaci zaujmete, tak se bude vyvíjet. Není nic mezi tím.

Rozhodla jsem se, že se tento víkend naučí můj syn jezdit na kole (4 roky). Jezdil na dětském odrážedle, potom jsme plynule přešli na odrážecí kolo. Já nejsem zastánce postranních koleček, chápu, že to může mít někdo jinak, podle mě je to zbytečný mezikrok, se něco učit a pak odnaučovat. Zeptala jsem se syna, jak to vidí on. Řekl mi, že dneska je ještě malý na jezdění na kole. Tak jsem se ho zeptala, kdy podle něho bude dost velký. „Zítra“. Ok, tak jsme se domluvili, že zítra začneme spolu trénovat. Ano, celý den jsem se mu věnovala, běhala za ním, držela ho za sedlo, přidržovala. Už odpoledne začal jezdit sám. Tlak okolí: tak to nech, netlač na něj. Opravdu jsem neměla pocit, že na něj tlačím. Vždy jsem se ho zeptala, jak to chce i on, jestli ještě chce jezdit, nebo chce přestávku. Protože jsme se společně rozhodli, že to zvládneme a oba jsme věřili, že to půjde, ještě ten den začal jezdit sám. Sice nejistě, ještě jsem za nim běhala, jako podpora, ale sám.

Pokud budete věřit, že uspějete, tak opravdu uspějete. Pokud si budete myslet, že to nezvládnete, tak to nezvládnete.

Tak jednoduchý náš život je.

Brání Ti něco si věřit? Jsi připravena to změnit?